Ukázka 1 Až uvidíš moře

(str. 145) A tak když si občas otevřeli lahev vína nebo pálenky, stále si připíjeli se slovy: „Ke tou chronou stin partida.“ Když si jednou takhle chtěl přiťuknout se Sotiriou, řekla mu na to: „Prosím tě, kdy už toho konečně necháš a dojde ti, že nás v Řecku nechtějí?“ 

Janis jí odpověděl, že povídá nesmysly, a nepřiznal jí, že jeho samotného už několikrát napadlo totéž. Zejména poté, co se jeden z jeho známých do Řecka vypravil, protože mu tam zemřela sestra. Stálo ho nesmírné úsilí získat v Praze na úřadech povolení vycestovat a pak prý po dlouhé strastiplné cestě vlakem zjistil, že se na něj Řekové doma dívali divně. Jeho bratranec s rodinou hospodařil na jeho poli, obýval jeho dům a vůbec se netvářil nadšeně, že ho vidí. Vyprávěl, že řecká vláda nařídila úředníkům vytrhat z matrik záznamy o všech bývalých partyzánech, kteří se po občanské válce uchýlili do jiných zemí. Ve vlasti jsou považováni za nepřátele, za zrádce. Jeho bratr byl zatčen a je s dalšími politickými vězni internován na ostrově Makronisos. V Řecku prý nyní platí zákon, podle něhož jsou všichni bývalí partyzáni, kteří se uchýlili do emigrace v socialistických zemích, předem odsouzeni k dlouholetému vězení a někteří i k trestu smrti. Přiznal, že je rád, že se mu podařilo vrátit, a říkal, že už do Řecka nikdy ani nepáchne. Dokonce si při vyslovení názvu své vlasti uplivl, což podle mínění všech přítomných ještě nikdy žádný Řek neudělal. Všichni, kteří jeho vyprávění poslouchali, zaraženě mlčeli. Janis se poté rozhodl, že přikoupí další pozemek k zahrádce. Začalo mu docházet, že ostravské sídliště Poruba se stalo jeho novou vlastí. Že patrně žádné „ke tou chronou stin partida“ nebude.